by Pantheon je – beze stínu pochybností – jednou z největších budov, jaké byly kdy postaveny. Stojí v srdci nejstarší římské čtvrti již téměř 2000 let. Starověký římský chrám – dokončen, ale pravděpodobně nebyl postaven za císaře Hadriána v roce 120 našeho letopočtu – byl vysvěcen jako kostel Panny Marie a mučedníků v roce 609. Raphael, velký renesanční malíř, a dva králové Itálie – Vittorio Emanuele II a Umberto Já – jsem mezi pohřbenými tam.
Exteriér byl zbaven velké části mramorového obložení a interiér byl silně přizpůsoben. Ale velká kazetová kopule – jak je vysoká, tak široká – se stále klene nad interiérem s mimořádným efektem. Když byla postavena, byla to největší nepodepřená betonová kopule, jaká kdy byla vyrobena. Překvapivě to stále platí.
Je to skromné místo k návštěvě. Čas a historie jsou klidné. Zdá se, že zvuk je nasáván do prázdna, což zase vysílá široký paprsek tajemného slunečního světla zpět skrz otevřený okulus nahoře. Ale možná nejpozoruhodnější ze všeho je, že do Pantheonu byl vždy vstup volný. Můžete vystoupat po schodech přímo pod portikem a vstoupit do pravděpodobně největšího interiéru všech dob, z rozmaru a bez překážek.
Ale už ne. V březnu italský ministr kultury Gennaro Sangiuliano oznámil vstupní poplatek 5 EUR (snížený na 2 EUR pro osoby mladší 25 let), přičemž příjmy se rozdělí mezi církev a stát. Tento týden vstoupila v platnost a fotografie zachycovaly fronty před vchodem, jak návštěvníci čekali, až na ně přijde řada, aby zaplatili.
Představuje konec 2000 let tradice a podle mě je to hrozná ostuda. Ale možná ne z důvodů, které si možná myslíte. Nemám problém s tím, že návštěvníci pomáhají platit údržbu muzejních budov a sbírek, které navštěvují (pokud jsou peníze použity na tyto účely).
Navíc je zde dotčené startovné poměrně minimální. Je to levnější než půllitr piva v londýnské hospodě a zhruba stejně jako cappuccino v jedné z kaváren na náměstí Piazza della Rotonda před Pantheonem. A stále můžete chránit studenty a mladé lidi – kteří s největší pravděpodobností najdou překážky v poplatcích – tím, že jim nabídnete snížený nebo bezplatný vstup, jako je tomu v tomto případě.
Můj problém s nabíjením není o ceně. V průběhu let jsem mluvil s mnoha kurátory v institucích, jako je Národní galerie, Tate a Britské muzeum – které je zdarma navštívit – o problémech se vstupným. Samozřejmě existují obavy z nacenění těch, kteří si to nemohou dovolit. Ale námitka, která se mi zdá nejpravdivější, je, že platba představuje překážku. Pokud návštěvníci potřebují projít paywallem, automaticky se vytvoří fronta. Už není snadné zasáhnout z rozmaru nebo na krátkou návštěvu a prohlédnout si konkrétní obraz nebo předmět.
A to je nezbytnou součástí role muzea – jako zdroje inspirace a vzdělávání, nejen proto, aby sloužilo éře masové turistiky, ve které vstupné srazilo mnoho, ne-li většinu nejlepších světových památek a muzeí dohromady. – nebo předem zarezervovaný tříhodinový „návštěvnický zážitek“. Pokud jste viděli fronty před Louvrem, Musée d'Orsay, Prado nebo Vatikánskými muzei, budete vědět, o čem mluvím.
V této zemi máme obrovské štěstí, že naše skvělá muzea a galerie vznikly na principu zdarma. My, kteří nejsme turisté ve vlastním městě, je stále můžeme procházet a používat je tak, jak byly původně navrženy. Je pravda, že bezpečnostní kontroly – zesílené vlnou útoků na slavná umělecká díla ze strany klimatických aktivistů – v poslední době trochu zamotaly věci a my musíme být kreativní, abychom zabránili tomu, aby to podkopalo zážitek. Nechceme plíživá omezení podkopávající naše kulturní svobody.
A to je, obávám se, to, co se stane v Římě. Už jsem ochutnal nový normál návštěvy Pantheonu. Byl jsem tam před více než rokem, kdy stále platila omezení Covid. To znamenalo, že každý, kdo chtěl vstoupit, musel předložit očkovací průkaz. Délka fronty, která se tím na náměstí vytvořila, byla mimořádná. Nechápu, že to nebude problém, když byl zaveden ticketing.
