by Když se v roce 2019 blížily mé 50. narozeniny, zamířili jsme s přítelem na romantický útěk na Island. Přistáli jsme – pak mě vysadil v příletové hale na letišti v Reykjavíku.
V letadle byl nevrlý, ale bylo to, jako by se snesla rudá mlha: najednou z něj byl klasický muž středního věku s krizí středního věku.
Odešel jsem, otupělý šokem, nasedl do půjčovny a ubytoval se v hotelu Storm, pomyslel jsem si, jak je to všechno hrozné. Zavolal jsem dceři, abych jí řekl, jak se stydím a že za dvě noci budu doma. Řekla: „Vychoval jsi mě jako feministku. Nepotřebujete muže, abyste se měli na Islandu dobře. Zůstanete déle a zažijete dobrodružství.
A tak jsem to udělal.
Přihlásil jsem se do hotelu, který jsme si zarezervovali, a vyrazil rovnou na výlet do Modré laguny. Zarezervovali jsme si balíček na líbánky, takže mě personál litoval a dal mi plnou náruč náramků na nápoje zdarma. Poháněna proseccem jsem vyprávěla svůj příběh trenérce padesátiletých žen a bylo to jako něco z Calendar Girls – řekly: “Udělej to, nedosáhneš toho věku a neztratíš se!”
Zpátky v hotelu mi recepční pomohla naplánovat úžasnou trasu, k památkám národního parku Thingvellir, vodopádům Gullfoss a Geysir, geotermální oblasti a pak nahoru na severozápadní poloostrov po pěkné stezce hodně mimo vyšlapané cesty. místa.
Poháněn adrenalinem a smutkem jsem odjel, špatně vybavený ve svém standardním pronajatém autě bez GPS a telefonu Blu-Tacked v palubní desce. Nepodařilo se mi naladit rádio na nic jiného než na místní verzi Sunday Love Songs od Steva Wrighta, takže jsem přirozeně prvních pár hodin trávil kolísáním mezi slzami a smíchy posloucháním balad Bonnie Tyler. Přešel jsem od „Nemohu chodit a milovat“ k „Jsem neporazitelný, dokážu dobýt Island“. Každý, kdo si prošel nečekaným rozchodem, ten pocit zná.
A pak přišla bouře. Okamžitě přestalo fungovat GPS mého telefonu a já se ztratil, skončil jsem v průmyslovém městě Selfoss a ubytoval se v příšerném obchodním hotelu. Nebyl jsem nikde poblíž, kde jsem potřeboval být, ani nikde, kde byste si vybrali na dovolenou, ale počasí bouřilo a byl neskutečný výhled na vodu.
Našel jsem zvláštní, malinkou, ale dobře hodnocenou restauraci Tryggvaskali, kde jsem snědl koňské carpaccio a velrybí tataki a měl jsem velmi příjemnou noc. Místní milují drink a já jsem se přistihl, jak odrazuji rány a flirtuji s drsným rybářem. Krátce jsem měl vize své vlastní islandské verze Mamma Mia!
Ráno jsem zamířil dále do vnitrozemí poblíž městečka Olafsvellir, abych se ubytoval u rodiny, kterou jsem vyhledal prostřednictvím místní facebookové stránky. Večer jsme strávili pojídáním sobího masa a losího tvarohu – během jídla jsme vypili 10 různých panáků.
Další den – když se počasí zlepšilo (nebo jsem si to alespoň myslel) – jsem zamířil na sever na poloostrov Snæfellsnes, neuvěřitelně krásnou část Islandu s ledovci, sopkami a úchvatnými scenériemi. Mým cílem byl národní park Snæfellsjökull na špičce poloostrova, ale osud měl jiné plány.
Byl jsem vybaven mapami a průvodci, ale nevybral jsem si lepší auto, což se ukázalo jako nováčkovská chyba. Počasí na Islandu se mění mrknutím oka – a najednou, když jsem jel po poloostrově, udeřila mohutná vánice. Zmizel mi signál GPS a telefonu, minul jsem odbočku a převrátil auto do příkopu. Byl jsem zaseklý.
Oblékl jsem si všechno oblečení, co jsem měl, a čekal, až někdo projde, a na řasách mi zmrzly slzy paniky.
Nikdo nepřišel. Stál jsem, ztuhlý, sám a bezmocný, a najednou vyplavaly na povrch všechny pocity, které jsem celé měsíce potlačoval. Uvědomil jsem si, jak se bojím, že mi bude 50 – že se bojím stát se neviditelným, společensky a romanticky. Uvědomil jsem si, že mohu buď zmizet, nebo vytvořit svůj vlastní příběh a pokračovat v chůzi do neznáma. Nikdo – ani můj přítel, ani společnost – nehodlal diktovat, co je možné ženě kolem 50 let, která stojí ve sněhu.
Poslední město, kterým jsem procházel, bylo příliš daleko na to, abych ho prošel, a tak jsem místo toho prošel kolem něj, aniž bych věděl, kam jdu. Začalo mi být horko, známka podchlazení a začal jsem si myslet „to je ono, umřu“. A pak jsem ve sněhu uviděl malou cestu, která se rozdělila z kopce v malém městě jménem Hellnar.
Šel jsem k němu a uviděl krásný malý kostel, kde byla k mé úlevě rozsvícena světla. Uvnitř byl zaneprázdněn strážný a přes zmrzlé rty se mi podařilo mu říct, že se mi porouchalo auto. Požádal o pomoc další místní obyvatele, kteří mi zařídili ubytování v nedaleké chatrči a přinesli mi zásoby, aby mě uklidnili, dokud za mnou nepřijde autopůjčovna.
Trvalo dva dny, než jsem se znovu zahřál, ale brzy jsem se bezpečně vrátil do Reykjavíku naplněný obnoveným pocitem naděje a optimismu. Díky tomu, že jsem musel takto čelit svému vlastnímu poraženectví a překonat ho, jsem se cítil neporazitelný – a uvědomil jsem si, že jsem teď opravdu nadšený z další kapitoly svého života. Šel jsem domů a přísahal, že se nikdy nenechám stát neviditelným.
A přítel, který mě vyhodil? Přišel domů a rozmyslel si to, napsal mi SMS, že bude na Heathrow čekat na den, kdy se mám vrátit domů. Poslal jsem mu fotku, na které jsem na islandském venkově, rozloučil se a zablokoval ho.
Jak řekl Laře Kilnerové
Moderuje komik a obchodní mentor Cally Beaton Namaste Motherf—erspodcast, kde se střetávají světy komedie, svépomoci a byznysu
