by V 2001: A Space Odyssey od Stanleyho Kubricka je vzhled velkého černého monolitu umocněn zvláštní a znepokojivou hudbou. Hlasy a nástroje opatrně unikají z nízkého béčka a nervózně krouží kolem několika tónů. Hudba tápe, šíří se, rozdvojuje a rozšiřuje, aby zaplnila zvukový prostor. Během okamžiku se proměnil ve složitou a bohatou zvukovou hmotu. Tato hudba je Kyrie z Requiem maďarského skladatele György Ligetiho z roku 1965, latinské mše za mrtvé napsané Židem, jehož otec a bratr byli zavražděni v Hitlerových táborech smrti. Toto Requiem má daleko k útěchu. Je to divoká konfrontace s terorem 20. století. Vzácné představení kompletního díla se letos uskuteční na BBC Proms v rámci oslav stého výročí tohoto hudebního génia v metamorfóze.
Kubrick v roce 2001 nezískal Ligetiho svolení používat svou hudbu tak široce, jak by si přál. Po počátečním rozhořčení a hrozbách soudních sporů nakonec skladatel a režisér našli obtížný kompromis. Každý obdivoval práci toho druhého a možná poznal jejich společný znak téměř patologického perfekcionismu. Kromě Requiem používá Kubrick také Ligetiho zamračené orchestrální mistrovské dílo Atmospheres jako otvírák z roku 2001 a v trippy Stargate sekvenci éterické a cappella sborové textury Lux Aeterna k zobrazení prázdnoty vesmíru a elektronicky pozměněnou verzi jeho Adventures/New. Dobrodružná miniopera v závěrečné scéně.
Režisér pokračoval ve větším využívání Ligetiho hudby ve svých dalších filmech: zářivé orchestrální dílo Lontano je nasazeno v The Shining, aby zdůraznilo nadpozemskou atmosféru, kdy chlapec Danny „září“. A ve svém posledním filmu Eyes Wide Shut si Kubrick vybral jednu z prvních Ligetiho klavírních skladeb, druhou z Musica Ricercata. Tato strašidelná, klaustrofobická hudba nás svým obsedantním opakováním pouhých dvou výšek – E a F – nenechává na pochybách o strachu a děsu v hlavě Toma Cruise. Když je konečně zatlučena třetí nota – G -, neuvolní to napětí. Ligeti napsal Musica Ricercata jako mladý skladatel pracující pod krutými omezeními v poválečné komunistické Budapešti. Tato třetí nota, řekl, byla „nožem do Stalinova srdce“.
Ligeti se narodil v roce 1923 maďarsky mluvícím intelektuálním rodičům v Transylvánii, tehdy pod rumunskou nadvládou. Jako hudebník začal pozdě, ale rozhodl se studovat skladbu poté, co jeho touhu stát se vědcem zmařily tvrdší nacistické antisemitské zákony. Jak druhá světová válka eskalovala, ocitl se povolán na nucené zemědělské práce a strašlivému osudu svého otce a bratra unikl jen se štěstím. Svůj život jako skladatel začal pod chmurnými uměleckými omezeními v poválečném komunistickém Maďarsku a nakonec v roce 1956 utekl na západ. „Nevybral jsem si nepokoje svého života,“ řekl později Ligeti. “Naopak, byly mi vnuceny dvěma vražednými diktaturami: nejprve Hitlerem a nacisty, pak Stalinem a sovětským systémem.”
Pokud tohle všechno vedlo k hudbě, která by mohla být neúprosná, Ligeti má ještě jednu stránku. Část starých záběrů BBC ukazuje, jak se skvěle ledový Pierre Boulez směje při režii představení The Adventures/New Adventures of Ligeti v Roundhouse z roku 1971. Přestože jsou díla bezvadně avantgardní, máte právo se smát. Ligeti – stejně jako Haydn – byl skladatel, který dokázal vytáhnout ten vzácný trik, jak být v hudbě vtipný.
Jeho odmítnutí elektronické hudby byla veskrze moderní pozice – složitost lidí byla mnohem zajímavější než přesná opakovatelnost.
Jonny Greenwood
Vyzkoušejte hravou předehru k jeho opeře Le Grand Macabre z roku 1977 hranou zcela na 12 klaksonů historických aut, jako steampunkový přepis velké trumpetové předehry k Monteverdiho L'Orfeo. Nebo ohromující věci, které se nacházejí v mnoha skladbách, od Atmospheres z počátku 60. let až po oslnivou Etudu pro klavír z Ďáblova schodiště z konce 80. let, kde hudba stoupá a stoupá tak vysoko, jak jen může jít, a pak se zdá, že spadnout shůry od sebe, aby se vzápětí znovu objevila v nejnižších a nejtemnějších hlubinách. Dává mi to závratný pocit, že jsem povznesený a rozrušený. Nebo mě možná shodí ze schodů MC Eschera. Ligeti zemřel dříve, než mohl napsat svou operu Alenka v říši divů, ale máme několik absurdních madrigalů, včetně veselé verze Humří čtyřkolky s úryvkem Ligetiho z God Save the King.
S Ligeti však není tragédie nikdy daleko. V jeho Symphonic Poem z roku 1962 je na jevišti uspořádáno 100 mechanických metronomů ve formaci symfonického orchestru, z nichž každý je slavnostně navinut a uveden do pohybu různými rychlostmi performer ve formálních večerních šatech. Ligeti se ve své době inspiroval hnutím Fluxus a je často prezentován jako „zábavný“ kousek. Když se uvolní metronomy, sluchový efekt tohoto zvláštního mechanického orchestru je jako déšť na střeše nebo hejna hlučného hmyzu. Jak se blíží ke konci, objevují se zajímavé vzorce, rytmy a melodie. Na konci jsou jen tři, pak dva, pak jediný osamělý metronom – přeživší – který se na jevišti otáčí, dokud také neutichne. Pořád mi to připadá zničující.
Poté, co sovětské tanky dorazily do Budapešti, aby rozdrtily povstání v roce 1956, Ligeti utekl přes hranici do Vídně ve vlaku a schoval se pod pytle pošty. Velmi rychle zamířil do nervového centra evropské avantgardy, kolínského studia elektronické hudby, kde byl králem Karlheinz Stockhausen. Ligeti, který neměl trpělivost na ismy a dogmata poválečné západní hudby – za Sovětů toho měl dost – rychle absorboval elektronickou hudbu, serialismus a jazz. Později totéž udělá s pop music a americkým minimalismem, africkou a indonéskou hudbou, fraktálovou geometrií, nemožnými rytmy Conlona Nancarrowa, zvukem Milese Davise, Billa Evanse, Supertrampa. Všechno to pohltil a brilantně přetvořil jeho impozantní intelekt a fantastická vnější představivost.
Možná právě tato hudební žravost umožnila Ligetiho hudbě dosáhnout většího kulturního průlomu než většina jeho poválečných avantgardních současníků. Současní hudebníci jako Mica Levi (vzpomeňte si na jejich seskupenou partituru pro Under the Skin od Jonathana Glazera), Squarepusher a zesnulá Mira Calix byli všichni přitahováni k Ligetiho hutným masám zvuku a stejně tak k jeho fascinaci svéráznými hudebními stroji. Ligetiho samozvaná „meccanico“ hudba může zahrnovat staromódní mechanické nástroje (metronomy, sudové varhany nebo klavíry) nebo lidské hudebníky vydávající se za stroje. Ve třetí větě jeho Komorního koncertu z roku 1970 orchestr simuluje jakýsi obří hodinový stroj Heatha Robinsona s ozubenými koly různých velikostí, které víří a cvakají různou rychlostí.
Damsel Elysium, 22letá experimentální zvuková a vizuální umělkyně, připisuje Ligetimu, že měl velký vliv na jejich hudbu: „Jeho hudba je divná, zábavná a pravdivá,“ říkají mi.
Skladatel a kytarista Radiohead Jonny Greenwood uvádí husté, plíživé textury skladby Ligetiho smyčcového orchestru Ramifications z roku 1968 jako velký vliv na jeho partituru pro film Lynne Ramsay You Were Never Really Here. A „Ligetiho mechanické klavírní/sudové varhany byly a zůstávají stálým odkazem na nahrávkách Radiohead,“ říká.
Greenwood je také přitahován myšlenkou, že Ligeti odolal psaní velkého množství elektronické hudby, ačkoli jeho první zastávkou na západě bylo studio elektronické hudby v Kolíně nad Rýnem. „Miluji jeho oddanost inkoustu a papíru,“ říká Greenwood, „že dokázal použít něco tak zásadního k vytvoření nových zvuků ze starých technologií, jako jsou orchestry a varhany. Greenwood považuje Ligetiho konečné odmítnutí elektronické hudby za „důkladně moderní pozici – složitost (a nedokonalost) lidí a mechaniky je mnohem zajímavější než přesná opakovatelnost“.
Přesto je snadné slyšet, jak možnosti elektroniky, které otevírají uši, mají trvalý vliv na to, jak ve skutečnosti zní Ligetiho hudba pro skutečné lidské hudebníky. Mám na mysli Atmospheres, tuto studii ve skvrnitých orchestrálních barvách, která, i když v ní není zapojena žádná elektronika, působí dojmem, že Ligeti pomalu filtruje frekvence orchestru odshora dolů na imaginárním mixážním pultu a nechává skrz jemné zvukové závoje naše uši. . Nebo úchvatně zranitelné zvukové masy rozladěných smyčců, okarín a píšťalek v Houslovém koncertu z roku 1992. Mimořádná díla, Hamburg Concerto. V krátké závěrečné větě tohoto Koncertu mlhavé, hymnické akordy lesních rohů postupně přehluší pomalý tep kráčejícího basu a Ligeti jako by hleděl smrti přímo do očí. Je těžké si představit syrovější a krásnější – a lidštější – hudbu.
• BBC Proms 2023 probíhají od 14. července do 9. září
• Prom 36: A Space Odyssey s Ligetiho Requiem a Lux Aeterna se koná 11. srpna v Royal Albert Hall v Londýně
